Přišel k nám fotograf. Ukazál nám velký foťák, vypil všechno kafe a prolezl dům. Tak jsme ho pozorovaly. Jenže pak na nás tu velkou věc namířil. Tak jsme si oblíkly zástěrky, které jsou na vaření, ale my se v nich jen fotíme. Bo focení je hezké, ale vaření ne. A fotograf řek "ne" a že máme vlézt do postele. Tak jsme sundaly zástěrky a šly. On asi věděl, že fungujem na rozkazy, no. Pak řek zas "ne". Svlíknout! My na sebe hodily vyděšené bobří pohledy. A svlíkly. Rozkaz je rozkaz, no.
A on, že se mu klepou ruce, jestli prý nemáme cígo. Pche! A to neviděl, jak moc se pod dekou klepou nazí bobři. A též jsme nehulily! No bo jsme chcípaly strachy. Že vedle toho Elle s nějakou vychrtlou hajtrou budem vypadat jak dost hnusní bobři. No a vypadáme jenom jako nahatí bobři. Fotograf byl šikula šikovný. Bo my jsme bobři šikovní. A poslušní. A to se to pak fotí, že.
No a pak nás fotil přes sklo. To jsme jako už vůbec nechápaly. Naše ksichty byly jak duchové nad Radotínem! Fuu, to byla šupa. No to už bylo větší umění než dostat nás do postele!
A pak řekl papa. Že musí. Že letí do Bruselu fotit politiky. Nuda. Chudák. Jsme řekly, ať přijede zas. Bo my nejsme také suché gumy jak ty tlamy v Bruselu.